Druidové a keltská magie (1)

23.01.2011 16:58

TRADICE: Druidové a keltská magie (1)
(Vladimír Šiška – 5.5.2002)

keltctverec

 

Většina autorů se dnes při hledání kořenů magie soustředila na starověký Egypt, židovskou Kabalu, případně další středovýchodní prameny. Jen málokoho napadlo hledat tyto kořeny přímo u nás v Evropě a to u našich přímých předků. Přitom je třeba si uvědomit, že přes nejrůznější módní vlny, které Evropou prošly, stáli u zrodu naší evropské kultury nejčastěji právě Keltové.

 

Kdo byli keltští druidové?

Keltové v době svého vrcholného rozkvětu (přibližně r. 400 př. n. l. až 0) obývali prakticky celý evropský kontinent. Byli indoevropským národem - šlo tedy o potomky přistěhovalců z oblasti severní Indie, kteří přišli společně v několika vlnách s předky Germánů, Slovanů i dalších národů. Byla to však právě oblast střední Evropy severně od Alp (a tedy i česká kotlina), kde se tento národ usadil a z kočovníků proměnil v zemědělce.

Již od počátků této kultury byli zvláštní společenskou vrstvou druidové - jacísi tajemní kněží požívající nesmírné úcty celého starověkého světa. Keltští kněží byli rozděleni do několika skupin z nichž druidové byli zřejmě vrstvou nejvyšší a nejuniverzálnější, zatímco ostatní druhy keltských kněží (ovaté, bardové, fili, ollamh či brehoni) byli spíše specializovány na jeden druh činnosti. Všichni dohromady byli označováni jako aes dana - učený lid a požívali ochrany a výsad v jiných zemích vyhrazených jen nejvyšším panovníkům. Univerzálnost znalostí a umění druidů byla tak velká, že nelze mluvit jen o keltských kněžích. Jejich funkce ve společnosti byly také velmi rozmanité - kromě náboženských záležitostí a kalendáře plnili roli královských rádců, nejvyšších soudců, lékařů a léčitelů, přírodovědců, stavitelů. O jejich schopnostech předvídat budoucí děje není pochyb. K tomuto umění však druidové dospívali po mnoha letech usilovného učení a zasvěcování. Podobně jako v jiných učeních i zde fungoval systém mistr-žák. Druidové si své žáky vybírali bez ohledu na jejich původ a můžeme se jen dohadovat, podle jakých kritérií, neboť jejich žáky se stávali jak mladí příslušníci aristokracie, tak i synkové z chudých rodin. Dosažení základního stupně znalostí, kdy žák po zasvěcení mohl fungovat jako druid trvalo zhruba dvacet let. To však neznamená, že tím jeho učení skočilo - druidové se učili po celý svůj život. Když dosáhl adept vrcholu znalostí od svého učitele, sebral se a vydal na cestu k dalšímu kmeni kde jej přijal nový učitel.

Na své učení měli druidové relativně dostatek času, dožívali se totiž nápadně vysokého věku, prý někdy dvoj až trojnásobného, než bylo v kraji zvykem. Zcela jistě v tom měla prsty jejich neobyčejně dobrá znalost fungování lidského těla a nejrůznějších léčebných metod a bylinných směsí. Existuje však možná ještě jeden klíč k jejich dlouhověkosti a tím je zvláštní soubor tělesných a duševních cvičení, který se nazýval wyda. Tato nauka je ve svých hlavních bodech velmi podobná józe a to jak jednotlivými cviky, tak i svou filozofií. Je možné, že wyda i jóga mají stejné indoevropské kořeny, ale stejně tak je možné, že druidové prostě došli svojí vlastní cestou k obdobným výsledkům. Každopádně wyda pracuje s cviky soustředěnými na energetická centra v lidském těle (čakry) a napomáhá k volnějšímu a harmoničtějšímu průtoku energie těmito centry. Celé cvičení wydy je orientováno na lepší sepětí člověka s jeho okolím. Je velká škoda, že dnes je velkou módou hledání duchovní cesty ve východních filozofiích, které jsou přeci jenom "šité na míru" asijským národům, přičemž pomíjíme možnosti hledání vlastních evropských kořenů. Je pravda, že nejsou tolik známé, zachovalo se navenek z nich málo, je však jisté, že byly přinejmenším stejně dokonalé jako ty východní.

Druidové požívali v keltské společnosti neobyčejné úcty. Bylo pravidlem, že nenosili žádnou zbraň, nepotřebovali ji prostě. Na shromážděních směl promluvit první druid ještě před králem. Jediné slovo druida mělo moc zastavit válečné tažení, což zní sice fantasticky, ale zmiňují se o tom několikrát antičtí autoři, jako např. Diodóros Sicilský (60. - 30.př.n.l.):

(...) Častokrát, když se vojska přiblíží jedno k druhému v bojovém postavení a meče jsou taseny a kopí napřažena, tito lidé vyjdou mezi ně a zastaví bitvu, jako by nějak očarovali divoká zvířata...